Po čtrnácti dnech opět volám Ambě. Dáváme si schůzku v German bakery. Přijdu tam, je tam ten drzý Američan a má pro mě ginger lemon tea. Poohlížím se po Ambě a snažím se nedat najevo, jak je mi protivný. Kvůli tomu jsem málem přeslechla ten vzkaz. Amba mi po něm vzkazuje, že mám přijít po schodech přes několik pater na střechu domu German bakery. Je to hodně pater. Po cestě nakukuji do obchodů s módou a s duchovními knížkami. Na střeše již je Amba a tři ženy, ostatní se scházejí. Každá má s sebou ginger lemon tea, který dostává od Američana. Překvapuje mě to. Ptám se na něj Amby. Potutelně se usmívá a říká, že jsou
teď blízcí přátelé.

Cvičíme druhou ásanu, která se jmenuje Obrácená pozice třetího oka. Udržet pozici a ponořit se dovnitř mi dává docela zabrat. Naštěstí ásana je doplněna spoustou dynamických cvičení. Emotivně křičíme, dělá nám to dobře. Ze střechy je krásný výhled na tuto část Puny. Druhá ásana otevírá ženské vnímání, intuici, ženské vnímání světa. Sedím na kraji střechy tak, aby to bylo trochu nebezpečné, vzrušuje mě to.

Po cvičení se potkávám s Ambou.

„Jsem trochu nezodpovědná. Jsem zvyklá lézt po stromech a sedávat na střechách. Nebojíš se o mě?“

Připadám si dětinská, ale ráda na sebe upozorňuji podobným způsobem.

„Ne, je to tvoje zodpovědnost.“
„Tvoje také, ne? Nezáleží ti na mně?“
„To spolu nesouvisí. Záleží mi na tobě. Záleží mi na každém člověku. Právě proto. Bylo to nebezpečné, ale byla to tvoje volba.“
„A co děti?“ z ničeho nic střelím po Ambě. Nevím, kde se to ve mně bere. 
„Nechala bys na střeše své děti?“
„To je něco jiného. Věděla jsi, že pád ze střechy je nebezpečný?“
„Ano, jistě.“
„Pak nevidím důvod, proč bych tě měla obtěžovat svými obavami, které jsem navíc neměla. Kdyby to byly děti, které nerozumí tomu nebezpečí, tak bych preventivně zasáhla. Zasahuji do té doby, než je člověk schopen vzít si život za svůj.“
„Co když opravdu hrozí někomu něco nebezpečného?“
„Podívej, život už je takový. Stále nám něco hrozí. Kdykoliv můžeš mít nezaviněnou autonehodu, může přijít zemětřesení jako nedávno v Japonsku. Ujela jsem tomu o dva dny. Nevíme dne ani hodiny. Proto je důležité žít naplno přítomný okamžik.“
„Dobře, ale mé děti bych chtěla chránit. Chci se o ně starat a uchránit je od všeho zlého,“ hraji si na zodpovědnou matku.
„To bys jim udělala to nejhorší. Dovol jim, ať mají boule ze všech pádů, ať projdou kanály, ať se zašpiní, ať udělají chyby a ať se z nich učí. Pokud nejde o život, tak nejde o nic. Zasáhni pouze, pokud půjde o život. Jakmile však vyspějí, už nezasahuj vůbec. Jenom je miluj a dej jim najevo, že se mají kam vrátit. Že vždycky u tebe najdou domov.“
„To je nesmírně těžké. Co mám dělat, když mám o své blízké strach?“
„Teď teprve mluvíš opravdově. V tom je ten problém, nemůžeš milovat a být ve strachu. Ten tvůj strach ubližuje tvým blízkým. Kvůli tomu strachu se s tebou rozešel tvůj kluk. Až budeš mít děti, tak je bude ohrožovat tvůj strach, tvůj strach nejvíce.“
„Já často nerozeznám, kdy je to strach a kdy je to přirozená reakce. Já bych řekla, že spontánně jednám a snažím se pomoci druhým. A ty mně na to řekneš, že mám strach, když chci chránit své blízké,“ cítím se zmateně.

Amba se nakrátko odmlčuje a dává mi čas.

„Proto trénujeme druhou ásanu, otevíráme se své ženské intuici. Já jsem cítila, že z té střechy nespadneš. Také cítím, kdy je potřeba něco udělat. Ve tvém případě jsem byla úplně v klidu, v lásce a věci se prostě děly. Je to ženská intuice, ženská spontánní moudrost, která ví.“
„Kamarádka měla také intuici, zachovala se podle ní a zůstala sama a nešťastná,“ vymýšlím si příběh.

Potřebuji to trochu zkomplikovat. Zároveň si v tom sama dělám jasno.

„Ženy často mají takzvanou intuici, ale je to nevědomé rozhodnutí. Nazývají něco, co vlastně nemají. Co by chtěly mít a na co dávno zapomněly. Potom cokoliv, co je hloupé, nebo to, co je jako první napadne, nazývají intuicí. Když se takhle chovají v životě, upadnou do chaosu.“
„Dosud jsem tomu rozuměla, ale teď jsem z toho úplně zmatená. Když to uděláš ty, je to intuice, a když to udělám já, je to chaotické jednání. Čert aby se v tom vyznal,“ docela se vztekám.
„Je to proces, pročišťuješ se, uvolňuješ se. Pamatuj, že strach a intuice nejdou dohromady. Vnitřní hlas pochází z lásky. Vnitřní hlas se topí ve strachu. Žij život v přítomném čase, zbav se strachu, otevři se opravdové lásce a tvůj vnitřní stav bude mít velkou a hlubokou kvalitu. Potom to bude vnitřní hlas a ne náhodná hloupost.“

Někdy jsem velmi intuitivní, ale jindy jsem mimo a zlobím se na sebe. Ona si snad opravdu myslí, že někdo může být beze strachu. Je ona beze strachu? To je asi iluze.

„Zavání mně to teorií,“ za každou cenu chci odporovat.
„Teď to bude pro tebe praxe. Dělej druhou ásanu. Souvisí to s další tvou budoucností. Máš na to týden.“

Nerozumím Ambě, vlastně rozumím, ale nevěřím tomu. Mám dojem, že na mě zanevřela. Připadám si jako nevděčný spratek nebo puberťák. Poctivě cvičím druhou ásanu. Pomáhá mi i terapie Who is in v Oshově ašramu. Je to několikahodinové klidné sezení a sebedotazování. Po několika dnech cítím hluboký účinek terapie Who is in a zároveň na mě má veliký vliv druhá ásana.

Čtvrtý den mám podivný pocit. Cítím, že mám něco udělat, ale nevím co. Slyším v sobě pořád poslední slova Amby o teorii a praxi. Za těch pár dní chápu, že nemluví do větru. V noci nemohu spát, ráno se probouzím a přicházím na to. Volám Ambě. 

„Ambo, ty odjíždíš pryč?“
„Ano, sejdeme se ve Varanásí.“

Sděluje mi kdy a kde a stroze zavěšuje. Začíná to se mnou cloumat. Stojí mně to za to? Musím sehnat jízdenku na vlak, trmácet se třicet šest hodin na opačnou stranu Indie. A ten podivný čas a podivné místo setkání. Jsem já vůbec ta pravá? Stojím poprvé před samostatným rozhodnutím. Buď zůstat ve známém prostředí v Puně, v oáze Oshova ašramu, anebo se sama vydat do neznáma, do lidské džungle.

Chápu, že to je svého druhu zkouška. Každý má svou cestu. Amba se mnou nechce ztrácet čas, pokud neprokážu nějaký aktivní zájem.

Rozhodni se, říkám si. Ale tolik pochybností jsem snad nikdy neměla. Chápu, že pochybnosti se dostavují, když opravdu o něco jde. Dokud se rozhoduji o každodenních maličkostech, cítím se jistá. Ale teď se mám vydat po stopách té podivné a zvláštní ženy. Dělám si druhou ásanu, která je dobrá na závažná rozhodnutí, a čekám, co bude dál. Není nic, jenom klid. Ráno vstávám a úplně spontánně volám travel agentovi, aby mi zařídil jízdenku na vlak. Ptá se, kdy chci jet. Odpovídám, že zítra. Říká: „Nemožné, teď jsou svátky, jeďte za týden, lístky už určitě nebudou.“

Ale přeci se jedna jízdenka pro mě nachází...